30/06/23 Richard (20ug) z Mokrovrat
8 minut to trvá z bytu na Vino na vlak, běžíce riegrama v kanadech a plnou polní. Při balení jsem byl stresován Luckou prognózama durch mokrosti bouřkou – místo toho jsem durch mokrej potem ani ještě nesedim na vlaku.

Courák si to šine a před Štěchovicema zabrousí mezi kopce – jedu tudy poprvý a jímá mě ten pocit úplně nový krajiny, dalšího úhlu. Přitom o 1-2km dál vede silnice, kterou znám zpaměti z jízd na chatu, kde jsem prakticky vyrostl – jel jsem tam tudy snad 500x. Zas mi dochází jak k novosti zážitku stačí fakt maloučká změna úhlu, když se člověk naladí.

Vezu žrádla jak pro batalion. Jestli nedorazí Kilian, tak prasknu tlakem uzenin – Sweeps se jistě bude smát z veganský spravedlnosti žvýkaje u toho svou mrkev.

Hospoda U Jozefa v Mokrovratech. Staráč a Brána. Přívětivost v obličejích všech těch ušpiněnejch Lojzů mě znova vytrhává- tyhle úsměvy by mi zůstaly možná skrytý, kdybych vypadal, jak vypadám v běžný pondělí.

Za petku staráče dávám poslední peníze. S kreditkou si můžu max tak rýsovat. Mám 4 Kč v kapse. Mít uplný hovno mi dodává lehkosti bytí. Vlastně je lepší nemít nic, než “mít skoro tak nějak dost”. Prekariát si na víkend dává dovolenou jako proletariát.

Na jih z Mokrovrat razím tzv. Na přímo. Přemítám rady štamgastů – zněly že to neni jednoduchý a že musim přes potok… po konzultaci s mapou brodím potok, urousávám kalhoty v mokrym obilí, křižuju pole – uplně nahovno.
Po půl hodine soužení se ocitám 40m od tý samý hospody, odkud jsem vyšel. Směju se. Odolávám pokušení se na to vysrat a jít po silnici na jistotu, přece tu cestu nevzdám. 

Udělal jsem dobře, byla pěkná. Nadávám na mapu, kterou mám – chce to něco s menším měřítkem!

Je to úplně jinej tip poznání krajiny – zatim jsem na osadu došel třema různejma cestama a z ní zas třema jinejma odešel. Důvěrnost tohohle průzkumu, jemnost a ladění se hodně liší se zážitkem z vandru někam do neznáma. Co oželíš na velkejch cílech a surový novosti se vrátí v přívětivý důvěrnosti a hloubce detailu.

Dle odhadu z mapy to na osadu měla bejt brnkačka na 4km. Realita nakonec 8km a ve 2 hodiny potu. Pak něco plánuj! Sluch naznačuje, že Měsíční vyhlídka je prázdná. Pro dnešek zakempím tam. S radostí vítám sochu měsíční děvy – aspoň mám s kym pokecat.

Vyměňujem si pár sms s Luckou – možná přijde, možná ne, má přijít i Petra? U plánování většiny setkání mě nejvíc terorizuje tenhle sociální hlavolam typu kdo by kam měl nebo mohl nebo neměl koho vzít, kdo by s kym měl přijít a jestli to nenaruší to, proč tam je ten zbytek… Nějak si řikám, že to je možná stejně jak se smrtí : Nakonec to zůstává na každýho samotnýho, aby se se situací popasoval. Braní přílišnejch ohledů pramálo ovoce přináší a zaváří to hlavu. 

Ráno hned na osadu. Finiš opěrátka latrýny. Dostavba hráze a uvědomění si jak v debilnim místě jsem ji postavil. Možná to bude chtít celý přebourat, hah.
Vrby z minula se chytily! Kromě jedný se všechny zazelenaly, velká radost. Nařezal jsem klády na lávku, ale naprosto jsem nezvlád je ani vzdáleně zvednout – to nevim jak tohle se stane.

—

Večer druhýho dne, už padá tma on snad nepřijde ani tn sweeps, to se poseru. 

Okolo ohně vzlétají světlušky – už jsem je strašně dlouho neviděl, paráda! O 10 minut později se ozývá lidský zapískání. Pískám zpátky. Nikde žádný světlo. Opakuje se to.
Je to kilian, václav, nebo si ze mě dělá prdel psychopat s brokovnicí?

Dlouho nic. Tyvole zdálo se mi to??

___________________________________________________________________________

31/6/23 Sweeps z Malý Hraštice – Krátké, leč intenzivní

Sobota dopoledne, práce. Paní si jde pro důchod a s lehce ironicky prohlásí: „A nejste tady dneska zbytečně?“ Jo babi, jsem… V tu chvíli vím, že už toho mám akorát dost, přijedu domů, zabalím svýho rumuna (tedy rumunský armádní batoh, vejde se do něj hodně věcí, jen se fakt blbě nosí) a jedu směr Richard.

Vystupuju v Malé Hraštici, na nádraží je príma hospoda, něco mezi vesnickou knajpou a cyklo-restaurací. Lidi na kolech se na mě dívají divně, místní asi tuší co jsem zač, hehe. Beru petku piva pro Richarda a podél kolejí vyrážím podvečernímu slunci vstříc. V Mokrovratech si dávám v pauzu v hospodě, která už je echt vesnická nálevna, kde se každej den potkávají stejný ksichty. Přívětivost level maximum, hostinský mě přemlouvá, ať tam zůstanu dýl. S díky odmítám a jdu dál. V Pouštích odchytnu rodinku, jestli bych si u nich nemohl doplnit vodu. Měsíční vyhlídka jim nic neříká, ale když před jejich barákem jejich otec něco kutí v garáži, tak ví o čem je řeč. Holt stará generace se nezapře.

Na vyhlídce potkávám pár starších pánů, chvíli kecáme, pak mi nabídnou lok skotský a pokračuju dál. Divný, tady se přece odbočí a už jsem na osadě. Je pravda, že jsem tu byl naposledy v únoru a díky vegetačnímu klidu byly místa přehlednější. Ty vole, to musí být blíž než si myslím. Zkusím zapískat, Richard to pochopí. Slyším odpověď, takže dobrý. Stačí se uklidnit, přestat zmatkovat a uvědomit si osvětí okolo sebe.

Konečně osada, oheň krásně hoří, Richard na uvítanou připravuje večeři, dáváme chladit pivo a konečně to přišlo. Tíha všednosti odpadla, pohled do ohně vytváří klid na duši a mně je vlastně až teskno, jak je to krásný a přitom jednoduchý. Z civilního života jsem utahanej jak kotě, ale tohle si musím užít. Dát si z toho ohně něco do sebe a nechat to napořád doutnat. Až to zas všechno bude stát za kokot, tak se vrátit k tomuhle ohni, na tohle místo v duši.

Svět je zlej, 

Zlej se do němoty,

Tohle je pocit, kterej si chceš dát do kapsy,

Prostě vzít si uhlík z toho vohniště

Mít ho v náprsní kapse a hřát se, že to furt hoří. 

U řeky Hadí - máme svý snahy

Ráno se probouzím docela brzo, tak se jdu rozhlídnout po okolí, původní osada je na hezkým místě,  dokonce bych řekl, že sem někdo pravidelně chodí (nádobí, udržované ohniště), tak třeba někdy potkáme sousedy a uděláme společný potlach.

Sedám si k řece a nechávám to na sebe působit, ano, jsem zastydlej romantik míst. Ambient nejen poslouchám, ale rád se na něj i dívám. Jde z toho výhledu na řeku a les poznat čas? Byl tenhle pohled stejnej i před dvěma sty lety? Představuju si vandráka 19. století, sedí stejně jako teď já, taky utekl z města, jen klapot hamrů mu připomíná, že není úplně v divočině. Hamry – kolik jich tu bylo a kolik práce udělaly… Ze snění mě stahuje do reality zvuk traktorů, aha, takže jsme na tom stejně. Nikdy před tím neutečeš, furt tě to dohání.

Snídaně, káva, test latrýny. Richard mě zasvěcuje do svých vodohospodářských plánu na efektivní využití Kocáby a jejího přítoku. Balíme, hasíme oheň a loučíme se. Vím, že se na tohle místo budu chtít vracet častěji, ačkoliv jsem tu myšlenku nejdřív nevzal za vlastní. Vyrážíme známou cestou směr Stará Huť na vlak zpátky. V Modřanech dáváme poslední pivo a loučíme se.

___________________________________________________________________________