06/08/23 Stopař, Lou a Lovec. Všichni holomci 30ug LAD.

“To je zajímavá budova, která mě zajímá” – tak pravil Vojta, posunkem ukazujíce k Věži Týnce nad Sázavou.

Lucka, Vojta, Richard – ocitli jsme se na zvláštní misi. Prostor pro klid je naším běžným úkolem, 30ug LAD naším tradičním modem operandi. Že nevíme, na který vlak naskočíme 10min před jeho odjezdem je relativně vítaná novinka.
Lucka zaspala asi o 5 hodin (kecám). Ztráceje svoje bazikálie (na čundr BEZ PŘÍBORU??!?) zvládá na hlaváku pozdravem obejmout Richarda v rekordním expedičním čase.

Ve výběru destinace jasně září osobáčky – couráčky, bez bázně a hany šinoucí se náhodnou krajinou tak akorát dopřávající našim vnitřním rytmům. 

Vybrat ze spousty možností; podříznout na oltáři všechno, co mohlo bejt, ale nebude pro to, co může bejt- starej známej výběr, kterej tě nesmí skolit (a neni to vlastně vole lehký). 

Tak teda – Směr Čerčany, přes Pacifik. Vojtu nabereme na Kačerově. Je to vlasně jasný. Nevíme jak jsme už Tu, ale jsme.

Lucka: Na stole s New Yorskými taxíky zrovna píšu zápis. Snažíme se dostat na plech v hospodě NaPlechU. Ačkoliv otevírají až v 17h, máme štěstí jako z podkovy šerifova oře a sympatický pán hospodský už nám točí 3 piva. Sláva Ferdinandovi! 

Stejně je trochu jedno, kam jdeš. No ne, dej tomu pár vteřin, zamysli se nad tim.

Stejně tak je jedno, co jsme si mezi sebou (ne)řekli, protože kamarád je vole ten, kdo je v Týnci.

—

Vojta byl od rána odhodlán, dát se konečně s panen Graulichem, tim horderskym prasetem, do vyklízení bytu na veteš bohatého natolik, že projít z kuchyně k oknu obývákovému, by i Reinhold Messner problémy měl jistě. Nebylo tedy náhodou, při zjištění, že je tady šance přidat se na vejlet k elitářskému novotrampovi Richardovi a mastňácké cérce píšťaly Lucii, dlouho se přemlouvat nenechal.

Vyrazil tedy na Kačerov a již si kapal do strojku kapky čarovné.

V Týnci nás napadlo, že by vlastně mohlo býti možné zpátky do Prahy na kánoi dojet, avšak půjčovny a stav vody tento odvážný plán jim zhatily.

Museli jsem tak vzít za vděk procházkou v místních lesích a také kebabem od místních mistrů řemesla.

Jak je Vojtovým dobrým zvykem, po řádném občerstvení v Týnci, jal se okamžitě do aplikace mapové hleděti a pochod smrti plánovati.

Ale ajta! Již po prvním kilometru stoupání čuje naše skupina orosená lítka. Lou s Lovcem ohrnují maskáč na kraťas. Stopař, ve svém hi-tech outdoor gearu z různých plastových vláken, s despektem tomuto procesu hledě, z batohu vytahuje 3/4 ultra lehké rychloschnoucí umělé blaho a převlíká se, čímžto ušetřil kýžencýh 15cm nohavic. Lou s Lovcem se válí po zemi smíchy – odporné; jaká diskriminace dobré vybavenosti!

Trasa vedla přes lesy a pastviny směrem na Panskou skálu. Na jedné z pastvin s krásným výhledem nejprve dostal Vojta nějakým tím voltem do levého varlete, načež, když začal tradiční hodokvas, Richard zjistil, že jeho batoh uvnitř poměrně ožil kvůli nekvalitně odvedené práci baliček kefírových výrobků. Nicméně díky tomu jsme zjistili, že i masné výrobky s kefírovým šodó nejsou vůbec špatnou kombinací.

Po odlehčeni batohů (v případě Lucie pouze o 10-15%) jsme vyrazili nahoru a vůni kravských prdelí vyměnila vůně lesa a později také pohled na překrásnou bučinu nedaleko Panské Skály. 

Při rozhledu do kraje z vyhlídky začal houstnout vzduch víc než v Houstonu, při komunikaci s Apollem 13 a mrak, kterej podle Richarda vypadal na jasnej rozpad a úhyb sebral postupně nejen výhled, ale taky poslední šanci, že Lucka doveze domů alespoň polovinu proviantu z batohu. Nicméně i bouřku a déšť jsme si užili a aspoň jsme dostali ty pravý podmínky na popíjení Richardovi rauchenische whiskey. Vzduch se po bouřce hezky vyčistil a tak, místy zahaleni mlhou, vyrazili směrem do Prosečnice.

Cestou to byla opravdová terapie, otevíraly se rány a probírala se těžká i lehká témata a srdce postupně jihlo až jsme se na dojezdu kapiček objevili na krásný vyhlídce nad lomem v Hornopožárskym lese, kde nám déšť během zlatý hodinky zhatil plány udělat Hornoles požárem again. Koukali jsme se na údolí sázavy, všude se pářilo a nás čekala už jen poslední povinnost a tou bylo prozkoumání nádražky v Prosečnici.

Kluzký sestup jsme zvládli a už nás vítala sličná šenkýřka z Ukrajiny, která nám mimo Plzní nabídla též guláš a jiné dobrůtky.

Konverzace i tma houstla, ale přátelství, upřímnost a vzájemné porozumění vydrželo. Došlo na slzy, došlo na panáky a nakonec došlo i na nejhorší, na cestu zpět.  Nastoupili jsme do žlutého, rozkošného motoráčku, který jel přesně na čas a zavezl nás zpátky do tý zapráskaný Prahy a do těch našich zapráskanejch životů, který jsme si ovšem uvědomili až další den.

Super vejlet. Díky.