05/11/23 – Náčelník, Lou, Lovec, stará garda a Kalmán

Když ti kmet nabídne možnost komentované procházky kamkoliv, většinou odmítneš, kdo na to má mít nervy. Ale když se jedná o šerifa Modrýho květu a máš na stole nabídku obhlídky vlastního revíru z pohledu jeho trempskýho odkazu, to bys byl debil to nechat ležet. Listí zářilo všema barvama, v autobuse jsme poslali 30ug a dali jsme si je do čaje. Horkýho. Že LAD nezvládne ani 30°C nám došlo až záhy – tož nic, člověk se aspoň zasměje vlastní blbosti. Bráníky taky dobrý.

Hned ze startu nám byla odhalena nová cesta z Mokrovrat, přes malej lesík a údolím kolem Barbarovy chaty až k lávce přes Hadí řeku. Dobrej začátek.

^ Šerif Modrého květu na místě reminiscentuje zlaté časy. Slepýší Rada pro pořádek dle pokynů kreslí půdorys boudy. Historické doklady dle stromů potvrzují neoblomnou přesnost šerifovy paměti.

Do boudy jezdili osadníci spíš přes zimu, anóbrž léto trávili na vandrech kdo ví kde. To máme tak trochu jinak,…

Slepýši pyšně ukazují nový kemp. Přes prvotní znaleckou kritiku byla garda obměkčena buřtem a tesknou melodií Náčelníka a výběr místa nové krve byl ve své podstatě pochválen. Ráďa hodnotí naše místo za hezčí – je vidět, kdo ve věci pobral více soudnosti.

Při cestě na Měsíční vyhlídku jsme seznámeni s lokací Nový boudy na východním svahu směrem k Vyhlídce. Srub byl postaven po zkáze Staré boudu, která padla do sirkami neznámého žháře.

Lokace osady Nipigon prozradil pozůstatek její nedokonalé demolice. Hledaje další pozůstatky, potkáváme památník neznámému trampovi, který připomíná plné ešusy na Večném trempu. Každá další objevená pozůstalost dokresluje jednou živoucí rajón skoro pěti osad plnejch odrůstajících puberťáků na sotva kilometru čtverečním. Na kiláku, kterej dneska vnímáme jako pustinu se všema těmahle odkazama, kterou znovu osidlujeme; ten podzimní vajb k tomu vyloženě hraje, zbejvá jen jadernej spad a nějakej počeštělej post-apo-tramp hudební podkres.

Jakoukoliv tuhle představu mrtvolnosti nám vyráží z hlavy výborně koncipovanej a evidentně velmi živoucí El Ascon, dobře skryt v dolině jen pár set metrů proti proudu Slepýšího ocásku (známého také z pradávných časů jako Cripple Creek). To ještě nevíme, že tenhle tok (tůček?) skýtá ještě jeden udržovaný klenot, na kterej nás eskadra bere posléze – ??? jméno???. Naše doomerská představa mrtvýho revíru bere za svý a my se můžeme o něco víc bát, kdo nám příště nachčije do potoka, ze kterýho pijeme.

Marast na konec byl lahodnou motivací utéct do teplejších krajů. Neb všichni už jsou v Mexiku,tak buenos días my taky šli. Docela se těšíme, až vytáhnem nějaký další strejdy a tetky.