09-11/02/2024

Zima, lidi zalezlí, kempy prázdný. Honza mě podruhý hecuje k zimnímu vejletu: “Hej mě se nechce ani nikam jako chodit – bych fakt jen někam šel a strávil tam celej víkend, kutěnim, vařenim.” To mi zní dobře. Když vyprávim o kempu Naděje na Hřebenech a hospodě v Halounech kus odtamtud, Seveřan mě zastavuje v půli věty a je to upečený. Jedem vlakem, šlapem.

Máme nakoupený nějaký nový hračky a hadry a těšili jsme se, jak ty všechny nový úlovky ozkoušíme. Kolikrát jsem kroutil očima vsloup nad holkama, který řešej jakej topík a kabelku kde vyhustlili – hm: “čum tyvole co jsem sehnal za parku, má to i termo vložku,…” “počkej kámo až ti ukážu ten dřívkáč, to se posereš.”

Teprv piluju svojí zimní výbavu, čeká mě nekonečnej kolotoč vedro-zima-vedro výšlapu na Babku. Nějak to konečně vybalancovávám ke spokojenosti (a po návratu dostávám horečku, haha).

Kemp je ve stejnym naprostym topu alá Grand Hotel Tramp, jako v létě. Tohle bude super. Skládáme věci, obstaráváme základy. Je čas vyrazit nalehko směr Zrzavej Pavián. Žízeň nás pohání.

Pavián je přívětivej jako vždycky, dneska velmi klidnej. Netrvá to dlouho a hospodská Marcelka se ostýchavě ptá Seveřana, jestli je možný, že ho zná z TV. A jedem. Nějaký panáky ale klídek. Vyrážíme pomalu do kempu s pivama nazbyt.

‘Doma’ to klasicky posíláme do nesmyslů, moc si toho nepamatuju. Padne hodně Shackletonů, padne hodně Staráče. Jede se pornogastro v podobě slaniny s old amsterdamerem na kameni. Máme se jak bozi.

Ráno slyšíme kolem procházet nějaký postárlý trampy, který držkujou na to, že tu někdo je. Seveřan se rozčiluje co to je za čuráky, ale jdem dál. Krásnej den plnej práce. Nacházim zrezlej nůž, dávám ho do pucu, nějakýmu svišťovi tu třeba přijde vhod. Honza rozjíždí nesmysly k obědu.

Večer znamená výpravu do Paviána. Probíhá tam oslava narozenin lokální důchodkyně. Zpěv, akordeon, bizár, debilní vtipy. Marcelka se k nám již naplno hlásí. Když nachvíli odchází navazuje Seveřan na moje předchozí rozvahy, jestli v důchodu už bude mít člověk klid od čumění po sukních. “tyvole jestli si myslíš, že třeba tady Marcelka by si nás nejradši nedala voba, tak si magor.” Marcelka přichází za pět minut zpátky s jednohubkama – “a co teda kluci, jak vy se vůbec znáte?” Honza neváhá, aby mi dokázal svůj point “ále, byl jsem ve trojce s jeho bejvalou” – skoro vyprskávám pivo. Marcelka si ručku odkládá na hruď, obličej jí zaplaví kombinace vzrušení, úžasu, jiskra velkých fantazijí. Jedna věta ji dostala na nohy, jak žádnej doktor.

Dáváme se do řeči ještě s pár místňákama, čas běží. Vcelku upravený se vypravujem do kempu po tmě. Dondaváme se, jak už to umíme. Drůhý den se vzbudíme a vidíme jak si to tam štrádujou dva mloci, každý jejich nemotorný krok přes terén vypadá jako šílený úsilí. Sranda – “Don’t you worry master Frodo, you can do it, I know you can” – začíná Seveřan přehrávat LOTR.
Po kafi se loučíme s timhle parádnim kempem a šlapeme domů. Jó kdyby každej víken vypadal takhle,…