20.-21.12. 2025; Lucky Lou, Vlčí strážce, Lovec; Klokočské skály. Vše foto.

Česko halí hmla. Ven láká jen síla tradice a výhled na to, že si to hezký uděláme. Neutěšená cesta zmarem české (ne)zimy utíká díky dobré společnosti.

Lou je stále skeptická – je to poprvé, kdy se uvolila vyrazit spát ven v zimě. “Jo, vem si to všechno, to se neztratí” odpovídá Strážce na její tázavý pohled u auta, třímaje v rukou celkem 3 bundy. Netrvá to dlouho a vcházíme do jiného světa, kde myšlenky na vlezlost a nekomfort rychle nahrazuje nevyhnutelně silná atmosféra Klokočských skal v bílé tmě. Brzy mlkneme úžasem.

Do zápisníku si cestou píšu:

Ticho, ani ptáčka,
sakrální skály dna oceánů
to ticho šíří.
I slunce je utišeno,
mlhou, bílou tmou – vodou,
která si netroufá rušit hlukem deště
a tak se tu vznáší a je také tichem.

Slunce ve svůj nejkratší den prosvítá touhle svatyní a nechváá vybarvit nečekaně rozličné palety barev. Z borovicových skal sestupujeme v hledání útulného příbytku do bučin po jejich červeném koberci.

Nacházíme Prochyho oblíbený převis. Okamžitě na nás dýchá jistota, útočiště působí svým kouzlem. Je to asi tím znatelným suchem a taky tím zvláštním, uklidňujícím tichem, které slyšíte ze strany skály, když před ní stojíte, pocitem bezpečí s výhledem do krajiny. Hlavou mi rezonuje podcast, kde archeolog mluví o tom, jak tato místa byla jako zimoviště obydlena přes 12tisíc let. Ať už námi to místo rezonuje proto, že se v něm skrývali naši předci, nebo se v něm skrývali naši předci proto, že v nich rezonovalo stejně jako v nás, s úsměvem a nadšením připravujeme hromady dříví a jímáme se vytopit si útočiště pro nadcházející sváteční večer.§

Sváča se Stopařem, kteří od rána tmoucího nahání slunce pro trocha chytaného bronzu ruší své plány protnout se s námi a vrací se do domova důchodců. Vycházky přecijen skončili, nezničitelné balkánské královně je zima a Olze taky. Nevadí – kamarády uvidíme brzy a takhle dobré maso šmakuje i s trochou písku a popela. Ťukáme si prvním svařákem na to, že všech jeho pět litrů mocnosti zbyde jen na nás a po hostině zakládáme hořký dezert, jenž nám dá poznat písčité fluidity i v našich civilizací zbídačených tělech pod skálou jak břichem velryby.

Jak noc postupuje, jsme vtipnější a vtipnější, duchaplnější a duchaplnější. Prokládáme to tichem.

Celou dobu nás objímá neprostupná mlha, ale když přichází půlnoc a s ní slunovrat, zničehonic se okolí naprosto vyjasní a skrzě holé stromy prosvítá svit hvězd. Jedna z nich září jak žádná jiná. Přesně nad námi žehná nám zážeh Jupiteru, samotného nejvyššího. Pokládáme svá přání pro příští cyklus a jdeme postupně spát.

Probuzení je sladké, cesta domů pokojná a vzpomínky na tento slunovrat nenahraditelné. Díky kamarádi, a díky skály, nic než vděk.