27-29/ 05/ 23 – Z Nového Knína proti proudu Kocáby. 20ug LAD

0.

Kam chci dojít vím, ale přemejšlim odkud vyrazit – navíc jsem zas zajebal celý dopoledne.
Každá cesta dobrá, řikám si. Tak teda z Voznice!

A nebo přecijen…  že bych to vzal z východu, vyšlo by to? Z Novýho Knína! Na poslední chvíli měním plány. Náměstí vyvolává okamžitý flashbacky – jako malej jsem tu bejval často – babička tu měla na náměstí chatu – ta malá, nejmenší, proostlá břečťanem. Škoda jí. … tim myslim babičky. I když vlastně i tý chaty.

Naše chata byla o pár kiláků východněji – na Slapech, osada Knihy. Prakticky jsem tam vyrostl. Knín pro mě byl takovej nejzažším známým místem. Za něj, do Brd jsem nikdy nedošel. Ty my byly až donedávna nějak nesmyslně vzdálený. Že tudy protejká nějaká Kocába jsem ani nevěděl. 

Tak možná proto z Knína : jít z důvěrně známýho fleku z dětství do novýho utočiště. Odteď už budou ty body spojený.

1.

Koloniál v Kníně má všechno. Funguje furt jako ty starý, kde ti pani nosí, co si řekneš – paráda. Těch 20mikro cejtim, a je to teda fakt výborný. Ultimátní pocit přirozenosti, vtělenosti. Je jasný, že to na cestě udělá svoje – těšim se.

2.

Po prvních několika stech metrech z doslechu sekaček a pil, když začneš pookřávat že si zas mimo běžnost potkáš jeskyni pany Marie – jakoby to byl svatostánek začínajícího klidu. Přímo nad ní se uhnízdily ptáčci. 

⛥Příště s sebou svíčku! Do aroma lampičky leju obětí trochu whisky

*Vzpomněl jsem si, jak se mi Lucka omlouvala, že ‘je to s ní těžký’ – najít čas na to se vidět atp. Nějak mi vrtá hlavou, za co se mi vlastně omlouvala,..jasně, viděl bych jí rád, ale to neni můj nárok. Jasně, jestli chce něco dělat, musí něco jinýho pustit, ale to je její volba a věřím, že správná – protože je její.

*Žijeme svoje životy tak, jak chceme – nikdy se za to sobě neomlouvejme.*

3.

Cesta opouští Kocábu doleva. To ne. Řeklo se proti proudu. Pokračuju, teda za zvukem zpívajících žab. 

Říčka je tu vylitá do šířky; neprojdu ani hovno, tak stoupám do stráně.

A tu ! První pořádnej nález – uplně magický místečko. Přímonad tůní, hustej mech, kapradí a stín mladejch stromů prastarejch druhů (je tu asi 8 různejch listnáčů na pár metrech), mega moc lesních jahod (zatím jen kvítka). Perfektní místo na sváču.

Další průzkum odhaluje dobrý místo na tábořiště o pár metrů výš; dalších pár desítek metrů je stezka – ale málo chozená. Nicméně komáři tu asi pak budou průser.

4) Blížíme se k chatový osadě – sílí zvuky pil. Snaha zůstat u říčky je marná – celej pravej břeh je bahnitej mokřad, kromě výběhu koní, ke kterýmu se snažíme dostat skrz pás bahna.
Skoro jsem tam nechal boty. Náš way-finding nás nádherně profailovává k náramnýmu dobrodrůžu – směju se sám sobě, kdy skáču z drnu-na drn-do bahna. Jak nějakej debilní animák pro děti.

5) Ty koně vypadaj fakt nasraně…. I poppy si to myslí. Radši než to zjišťovat brodíme Kocábu na její levej břeh.

*Přemítám nad jednim projektem z práce, kde kolegové dělali průzkum potřeb nějaký skupiny a přišlo mi to úsměvně k ničemu. Skrze oslí můstek vzpomínám na doby fesťáků,….hah.ptát se někoho, co chce…ty lidi to nevědi, natož když jsi ve fázi, kdy ‘to’ teprv chceš vymyslet…

*Nikdo nic nechce, dokud to neexistuje.*

6) Kdybych se měl vyhýbat soukromým pastvinám a pozemkům, tak bych tyvole nikam nedošel. Majitelé budou muset odpustit – beztak sakra, ta řeka jim nepatří, to je snad moje právo jít podél ní?

Ten kus západně od Pouští je boží! Louky jak z pohádky, trůní jim usedlos na kopci a Kocába se tím vším protáčí kolem v meandrech. Kocábu křižujem po spadlým stromu.

7) Pouště míjíme jak psanci. Věrni Kocábě nacházíme pěšinu po jejím pravym břehu. Jó vyhnout se lidem – je z toho takový pěkný zadostiučinění.

*V hlavě si přehrávám neexistující diskuse s různýma (existujícíma) lidma…

*Na takový osamocený vycházce, to si toho člověk panečku vyříká se všema blízkejma!*

Je čas. Čas hulit.

8)V údolí. Chládek. Minulo čtvrt na 6. Vašek nepíše (trochu zněl že se přidá). Bavim se milou představou, že tam – na soutoku – bude čekat s připravenym kotlíkem, hubující, že to stydne … to by bylo báječný

9) U plechhamru člověk už ví, že je blízko. Jeho romantika jakoby mě nezajímala – těšim se na soutok. Sestupuju z cesty.

Pod nohama cejtim cestu, po který už dlouho nešlo víc, než pár lidí. To je skvělej pocit. Že jdu – vím kam – a cesta tam je zašlá.

…ale přece..nejdu lesem – je to cesta – někdy prošlapána byla a to je tkay výbornej pocit. A tyhle dva opačný se tak hezky potkaly.

9) Do psí prdele… *Nádivka, pesto a revma – to je to jediný na co ste dobrý, vy svině!*

⛥Procházím kolem bejvalýho Modrýho květu – podruhý dneska připíjim. 

U řeky kousek před ním se ve slunci koupe skupina tak osmi nahatejch lidí – jeden, dva dospěláci, jinak fakani. Tak třináctiletej brejloun na břehu oblečenej vypadá, že kreslí. Uklidňuje mě, že vypadaj sympaticky, pozdrav Ahoj s radostí opětujou a je jim docela fuk že kolem nich procházim.

17:45 přicházim k Soutoku. S návratem je spojenej takovej ten spěch – honem ať tam jsem. A jsem tu zpátky moc rád.

Podruhý v životě se tu koupu. Paráda. 

Slyšim jak se smějou za tim Modrym květem ty koupající se – Překvapuje mě, že mě to nesere – že mi to nenarušuje pocit soukromí – že jakoby to přidávalo tomu rajskýmu rozměru toho místa.

?? Existují nějaký zdroje o tramspkých stavbách /technologii? ale především jejich zásazích do permakultury? Přeci museli něco občas vysadit, přenést nějaká zvířátka či něco? Neměli nějaký recepty na hubení komárů? Nevim, vysadit žáby??

10) Po obhlídce blížkýho okolí – okem budovatelskýho fanatika posedávám, kouřim a přemejšlim. Vzpomínám na to magický místečko u žab na začátku.

To tábořiště tady by mohlo bejt jen začátek – respektive nějakej střední bod. Představuju si síť značek v papírový mapě, kterou si každej aktualizujem navzájem. Kde jsou různý chillspoty, tábořiště, v nich cache/dead dropy/zázemí…

11) Nacházim parádní místo k ležení ve stráni nad potokem. Jsout am popadaný stromy – tyvole zídky jak z partesu i s přípravou na střechu, hned s ideálnim placem na oheň i se sezením z kmenů. Zkurvenej penthouse! 

Z blízký vykotlaný břízy se ozývaj ptáčata – všimly si toho bordelu. Řikám si, že se snad uklidněj. Už se stmívá.

Po další půl hodině řvu ptáčat i obou rodičů mi dochází, že tady se fakt vyspat nepůjde. Do prdele.

V noci vidím v tůni lovit rybku – rozhodně to tu je živý.

12) 5:30 vstávám. Doprdele to byla kosa. Bez topnýho tělesa Poppy bych asi pošel. I přes závětří z klády to údolím hrozně táhlo. Fakt zlo. 

#Ležení musí být stavěný s robustní zástěnou – přemejšlim, jeslti vejš nad potokem by bylo líp – věřim že jo. 

Rozdělávám oheň na kafe a jdu na palouk chytit první paprsky a zahřát se – Poppy se klepe.

#Na palouku je signál btw!

#Kromě slunce a 4G je v polomu spousta místa na vysetí nějakých bylin – co měsíček třeba? Je tu i malej mokřádej na něco vlhkomilnýho.

?? co se dá v lese vysadit, aby to nesežraly srny ??

13) 12:30 Bylo to krásné a bylo toho dost. Končim s konstrukčníma prácema. Je založenej základ na hráz na potoce i s dlažbou :)) – bude třeba vykopat drny a utemovat ji. S ohništěm jsem si dal záležet, ale dá se dál rozvíjet. Dvě ležení víceméně připravený.

No a ochrannej totem. 

⛥ Jmenuje se Sargoth, 

ale říkám mu Béda. 

Za pár obětin nám to tam jistě pohlídá od fakanů i hnusnejch pohnutek⛥ 

Těšim se na cestu domů.

Loučim se s Bédou a snad brzo nashledanou. Ať už jsem přijdeme kdokoliv.

14) Popíjim pivo na náměstíčku v Kníně, dopisuju zápisky. Nechal jsem otevřený okýnka u auta tyvole! Naštěstí v pohodě.