28-30/06 / 24; Náčelník, Lovec a Stopař na osadě. Komplet foto zde.

V 10 dopo je nádražka v Braníku naprosto narvaná. Hosti se dělí na lokály, který už lejou ligu a cestovatele, kteří po sobě tak nesměle pokukujou, jakobychom se snažili uhodnout, kam kdo pojede a z jakýho je gangu. Samozřejmě hájim zelenou

Honěj se mi hlavou blbý myšlenky. Mám někdy pocit, že se člověk může dosrat, mezi tim, že je na něco brzo a pozdě, se zdá být šíleně malej prostor, kterej ani nestihneš postřehnout. A čim víc, se člověk hlídá, tím je na vše víc brzo a čím míň, tak je zas pak všechno prosraný. No nic, kodrcání vlaku trošku pomáhá. Nicméně beru to přes Knín – delší trasa v hlavě vymete, nohy to vynesou.

V pravé poledne vystupuju v Malý Hraštici a v ten moment lituju. 31°, jen od vlaku si vybavuju, že cesta je vlastně delší, než jsem si pamatoval a na tom acidu mám pocit, že se tim vedrem roztejká snad i štěrk. Aight, potřebuju regroup – zaplouvám ke kapličce do hospy. U candáta pozoruju lokální kolorit, kterej kope jako obvykle. Ach ten pestrý svět!

Přemítám nad mapou a představa cesty po značený přes pole v tomhle mě dotrýznila k rozpačitýmu stopu.

Hned druhý auto staví a hospodskej z Novýho Knína mě sveze na námko; poslouchám, že tahle vláda nás chce utrápit a že hospody dostávaj na prdel a všelijaký zavíraj, nebo snad ještě hůř – měněj se na kavárny (!). No jasně, přikyvuju; svůj souhlas považuju jako taktní platbu za odvoz.

(mimochodem, nepřijde vám na názvech Malá a Velká Hraštice něco divnýho?)

Zahybám kolem cukrárny a mám myšlenky na dalšího stopa. Z červený se zrovna rozjíždí hezký třicítka v letním klobouku jedoucí ve starý tyrkysový kachně (takovej ten starej citroen). Piče, tak ta by mě vzala totálně, ale už jsem jinde. Připomínám si, že jsem se chtěl vypotit, ale čas běží a chtěl bych bejt v ráji kempu brzo!

Nachvíli inkantuju náčelníka a jeho masochismus – chvíli koukám na rozcestí a vybírám kratší ale totálně pekelnou trasu namísto 2,5 hodinek chládkem údolí Hadí řeky to beru do kopce po silnici, nad kterou se tetelí vzduch. Své síly hodnotím jako schopné, hurá do toho!

Do těchto sil jsem jaksi zapomněl započítat že jsem zrzek bez UV ochrany a po asi tak fakin 10minutách jsem sežehlej jak zapomenutej buřt. Beru si přes hlavu šátek – no teď už mi rozhodně nikdo nezastaví, vypadám, že jdu vyhmátnout nějaký místní Izraelce.

Dobrá zpráva je, že naprosto jediný na co myslim, je chladná, vlhká náruč lesa a šum svistu jeho listí. Toho se dočkávám u vrcholu a už si to štráduju s úsměvem po žlutý – po cestě škubu třezalku do zásoby a potkávám asi 4 fleky s malinama – už jsou libový!

V posledním údolíčku směrem ke kempu nabíráím snad 8 hovad, který mi zběsily kroužej kolem hlavy, na osadě skoro míjím prakticky nahýho náčelníka a hned zaplouvám do Kocáby. Tyhle nálety místní luftwaffe budou tématem několika příštích hodin, dokud jich půlku nedobijem a druhou nezažene oheň.

Kolem jedenáctý, mezi nadávkama na Stopařovu lenost se objevujou první světlušky. Nakonec jich jsou desítky, jsou všude. Instantně magickej ambient doplňuje náčelníkovo dronění na foukací harmoniku a já jsem zkurveně šťastnej za tohle dodatečný svatojánský zadostiučinění. Páchám pár jemných ritálků a díků. Popíjíme, mluvíme tak akorát, sdílíme poslední novinky i plány.

Budí nás Stopař svítící úsměvej i hadrama. Kafe, věci, debaty, koupačky a neuvěřitelnej kus práce!

Jak malinu jsme si jebli skoro plnej dřevník, podsazení zbytku laviček, nový hyper maskování krabice a především gloriální hydro-náhon do kedří tůňky, jehož konstrukce byla opravdu pohledem božským. Jak tři grácie plácali jsme se v peřejích divoké Hadí řeky a stavěly kamen ke kameni jak malí jardové ve školce. Výslednému vodnímu dílu Hadí kaskády se magnificencí leda tak rovnál Stopařův slepýš (photo for comparison).