28. 6. 2024

Pátek odpoledne, nádraží Praha Braník. Plná hospoda lidí, který musej z města ven a samozřejmě ty nejnakalenější jsou trampové.

“Nazdar ty buzerante, co prcá malý holky!”

Jo, tak ty pojedou se mnou, to je jasný. Ve vlaku dělaj trochu bordel ale průvodčí to bere s humorem. Jeden z nich se na mě pořád divně dívá, hehe. Vystupujeme v Malý Hraštici, zastavujou mě u vlaku, prej vypadám jako někdo, kdo se v tomhle kraji vyzná. Ty vole, jaká je šance že zrovna narazíš na náčelníka blízký osady, no ne? Ptám se, kam se potřebují dostat abych je nasměroval (opačným směrem od sebe). Dobrý, poslal jsem je na Královu Stolici, je tam ohniště a altán kde se dá přespat, tak snad to zvládli. Vyrážím z hospody směr Mokrovraty – můj cíl je další hospoda, ano. U Josefa si dávám pivo a sedím stranou místních, stejně si mě jeden z nich najde a chválí mojí výstroj. Potěšilo to. Už se smráká a tak jdu. Trochu mě znervózňuje mlha v údolí Kocáby ale co. Na vyhlídku už jsem dorazil za tmy, koketuju s myšlenkou přespat tady ale slepýší náruč mě volá. Dokonce tak silně, že si dělám zkratku ze stráně, která je mokrá a já s báglem mám asi sto kilo, takže výsledek se dostavuje rychle. Padám jak debil ale už je mi to jedno, konečně jsem doma. Zjišťuju, že jsem při pádu ztratil nějaký cajky, nevadí, zítra to najdu. Oheň, spánek, klid.

Ráno vstávám brzy abych našel cajky. Cajk, našel jsem je rychle, jsem fakt debil, ale mám pocit, že chození ve tmě je dobrý (a co kdyby sis místo toho koupil čelovku s červeným světlem, ty magore?).

Po dopoledním válení se jdu projít po okolí. Je takový vedro, že ze stromů padají roztavený veverky, takže to po hodině vzdávám, brodím se Kocábou a šplhám znovu na vyhlídku. Budu si to muset zopakovat, musím to tady znát všechno, každej kout…

Vracím se na osadu, schazuji ze sebe všechno a šup do vody. Úleva, jdu oschnout a přemýšlet co dál, když v tom slyším pískot Lovce. Jsem rád, poslední dny nemám dobrý myšlenky a už jsem s nima byl dlouho sám…

Během celýho víkendu si mě našel motýl. Nehnul se od mých věcí a když jsem chtěl, vzal jsem si ho na ruku. Prostě si mě našel, heh. Kdybych věřil na nějaký ezo kraviny, tak bych řekl, že je to znamení proměny a tak. Nevidím v tom nic mimo tenhle svět. Prostě i on si občas užívá chvíle samoty a chvíle, kdy potřebuje kamarády.