Ze zatuchlých dílen, nevětraných kanceláří a šedi velkoměsta se poslední záchvěvy mládí opět začli trousit za doprovodu prvních náznaků bolavých kolenou do náruče přírody. Víte, v životech dnešních (ještě stále) mladých platí, že je jedno kolik času má člověk na odjezd, stejně skoro vždy vlak dobíháš. Byl to Dobiáš, který přistoupil ve Vršovicích. “To jsme si tu osamnělou sobotu zkurvili hned od startu,” zasmál se náčelník, poštmistr a podmračenej rádoby satanista se zlatým srdcem v jednom. Vlak již vytrvale laská kolejní pražce a funí jako býčí srdce našich dvou hrdinů. Náčelník vystoupí v Hraštici, já jdu z Mokrovrat.

Neslyšná zář zapadajícího slunce mě nutí změnit směr a svoje sólo útočiště si jdu heldat na východní stranu Kocáby najít . Hned na první skále za koncem Pouští mě překvapí totálně mexickej kaktus – no jo, hranice jsou blízko…měl bych dát pozor na opálený hraničáře.

Nacházim nádhernej flek nad meandrem, starou rozpadající se lavičku doplňují čerstvé stopy snah mládí o postavení nové. Za tím vším lze hledat metaforu – protentokrát ji nehledám. Kameny se vnořují kontinuálního kruhového vzájemného obětí, na toto ohniště mohu být hrdý. Příští 4 hodiny dávám přemítání o kapitolách vlastního života, beru je jednu po druhý, ohledávám bolesti, hledám klidný a zdravý východiska. Kolem desátý mám toho kydání už plný zuby a razim směr na vyhlídku.

Vedle cesty lemované zářivými lišejníky vidím světlo ohně. Je to kamarád či nepřítel? Snad ne oplzlý tramp z nějaké jiné osady? Když se klátivým krokem blížím k ohni, světlo jeho plamene olizuje tvář hranatosti se skoro dívčími žížalovými vlasy. Je to Zářivý Stopař. “Ahoj Lovče,” zdraví mě; “víš já bych se vopravdu už rád usadil a založil rodinu. Myslím na tu dceru intradimenzionálního šamana, která by mi mohla vyléčit prostatu krystalickým penachimem.” “Aha; a dáš mi cígo?” Nechávám stopaře ještě chvíli jeho myšlenkám a vyrážím k vyhlídce. Padám jen asi pětkrát.

Ale to je přece oheň! Vždyť jsme se měli setkat až o půlnoci? Na lavičce sedí přičinlivý Pája a zdálky mne zdraví, zatímco jeho dlouhé ruce obradostňují lačný oheň mezi jeho rozkročenýma nohama, zatímco si balí cigaretu a připíjí placatkou. Postupně se scházíme a mezi vrzáním kloubů je cítit, jak námi protéká mládí, které chováme v srdcích. Jídla a pití je víc, než potřebujem, přesně jak to máme rádi. Stopař uchopí mocnou paží ladný krk kytary a hrábne do jejích strun jak do vlasů budoucí matky svých dětí.

Dnešní mladí si myslí, že cesta životem je samé svůdné pokušení a mládí. Když si mají vybrat mezi slečnou v latexovém oblečku s roubíkem na Národní třídě nebo mládím, vyberou si mládí. Ale život je jiný. Lou přichází o pár hodin později, po cestě si hrála na maják, třikrát přešla mokřady, hledala nás na osmi místech, která neexistují, vylezla na pět stromů, s kontejnerem na zádech přebrodila vodopád a převlékla se do několika oblečků. Dobře, že to zvládla! Promočené boty dává nechat shořet k ohni. Ptáme se, jestli dorazí nějací její kamarádi? Ale ne, jen anděl má se snést zítřejšího večera.

Druhej den už patří našemu kempu. Kalamitní Lou svázala havraní vlasy žlutou stuhou a vklouzla do krásné košile vlastního stylu, opravdová ozdoba mezi těmi dezoláty opodál. Pohled na ni, jak s citem šmejdily její ručky mezi bradavkami bedel a čalamádou opocenými buřtíky rozjasňoval scenérii, které smutně chyběla dominanta v pozadí.

Most přes řeku Heil, rovněž znám jako Most přes Kedří Zátoku nebo jako Most Přátelství nabral více jmen, než kolikrát po něm někdo přešel. Celý měsíc zdobil náš druhý domov jako magnificentní důkaz zdolání přírodních bariér. Nyní jeho prosáklé trosky hnilobně zdobí první zákrut po proudu Hadí řeky. Z toho zmaru se však vůbec nehroutíme, naopak naše verva do Výročního Václavského Vohně jest naopak zesílena.

Malý ošklivý psík ozámil příchod Tichošlápka, jehož oknírená hlava plna červových vlasů se nezadržitelně řítila po stezce zurčící říčky. Zručným zařazením pracovního řádu se rychle zřídil zřetelný pořádek. S velkou slávou se připravila soutěž ve střelbě z revolveru. Vysoký Vítek se s výrazem mladé naivity zmateně snažil nabýt kvér. “Ty Vítku, nevystřel si s tim voko,” poznamenal posměšně Lovec, zatímco se náčelník snažil napjatou situaci odlehčit vtipem “heh, to máme ale dneska počasí, žejo?”. Velká postava se postavila na střelní čáru. Byl to Vysoký Vítek. Zamířil a s hvizdem píšťaly vymrštil zbraň jako by slepýš vyskočil po kořisti. Terčový barel si mezitím jakoby říkal “hajzle, stejně se netrefíš.” Všechny tři rány prošli číslem třináct a z hlavně se jen kouřilo. Lovcovi vypadla cigareta z pusy. Lou spočítala všechny body a určila vítěze. Byl to Vysoký Vítek.

Lovec lovil zlato a ulovil z toho leda housera, soutěž ve schazování se z mostu byla odročena z důvodu absence mostu. Osada žila mladým životem. Statné paže polonahých mužů řezaly a štípaly polena lačná živit Lovcův ohýnek. Pár hodin uteklo jako voda a náhle byl stín. To může znamenat jediné!

Oheň toužebně pohltil žhavými plameny pevné dřevěné kolíky i polena, která ani nepředstírala snahu odolat jeho spalujícímu tentononc. Po kulturní vložce se osada jala voliti nového šerifa – všichni se těšili, že tento moment utne štvavou volební kampaň a všudypřítomnou populistickou masáž. Volba byla napínavá a nakonec dosavadní náčelník Šveps obhájil se ctí a dokázal tak, že mu není hanba podmáznout kohokoliv, že největší služba osadě je na ni příliš nechodit a že zpoza dýmky každej vypadá moudřejší.

Jak mladá noc to byla! První píseň zazněla, první kakao bylo uvařeno, poprvé byla máta sklizena, Tichošlápek Dave se po roce objevil. Za vrchol stvrzující úspěch celého víkendu se může považovat Lou, která usla u ohně s blaženým výrazem ve tváři namísto běžných panických skřeků ze spánku. To se zatraceně počítá.

Tak na dobrej další rok!