26/12/2024

Psal se 1.svátek vánoční, slunce svítilo, ale soustava opileckých tradic Štědrého dne tomu chtěla, že nešlo než zůstat se válet. Když ale Stopař do éteru vystřelil lákadlo výletu na svátek 2., byla jsem přesvědčena, že to už mi slunce neunikne. Dokonce i Lovec se toho večera tvářil, že sváteční výlet bude to pravé.

S ohledem na unavené slunce, které chodí v těchto časech brzy spát, si stanovujeme vysoký cíl, a to vyrazit již v 9h ráno! Brzké vstávání znamená, že ještě před startovní čárou přicházíme o Lovce, který se tou dobou mění v Šípkovou Růženku. Že prý už dlouho nic nezlodil, tak bude ještě spát. Ach, kdyby jen tou dobou věděl, že právě v tento den, kdy on neodolá peřinám, se na výlet nakonec vydají opravdu snad všichni.

Krátce po 9h je Praha zalitá sluncem a Stopař mě vyzvedává u mě v bažinách. Máme štrůdl, máme chleby, máme čaj a vyrážíme vstříc Českému Středohoří. Stopař má po cestě roupy a hraje si s myšlenkou, zda v týhle kráse nejet přeci jen na to Kokořínsko. To ale chudák zapomněl, že si na výlet vzal Bílou Tmu. Krátce za Prahou nás slunce opouští a my se vrháme vstříc mlžnému oparu. Je jasné, že slunce už dohoníme leda výšlapem vzhůru. A tak se naším cílem stává Milešovka.

Kombinace touhy spatřit zase slunce, pocitu zimy, co bílá tma přinesla, a snad i sdílená potřeba vyšplhat pryč od tíhy předvánočních dnů nás žene kupředu, a tak se brzy ocitáme nad mraky i na vrcholu. Odměnou za výkon je nám posezení s výhledem na nekonečné české moře. A taky první nohavice štrůdlu.

Den je to opravdu sváteční, neboť zrovna když zvedáme kotvy, otevírají hospodu. A tak se ještě na jedno stavíme, žejo, navíc interiér místního podniku nám poskytl výhled až na Krkonoše (tvrdil Stopař, co já vim, já jsem hodná holka, a tak mu to věřim). V zápalu pivního nadšení se před odchodem necháváme společně zvěčnit na vyhlídce a asi s 20 takřka totožnými fotografiemi nás dvou a výhledu na údajné Krkonoše v mém mobilu se vypravujeme zpět do údolí.

Čeká nás druhý vrchol – Kletečná – nejdřív ale musíme zdolat cestu do nížin po severní straně Milešovky. Člověk začíná chápat, proč v hospodě prodávali nesmeky. Místy je to dobrodružné, ale kopec sklesáváme bez úhony.

Jeden se ani nenaděje a už zase stoupáme. Trenažér na svlékání a oblékání, jak už to, tak v zimě bývá. Stopař si cestou vytipovává, zda by se tu nelíbilo i jeho kolu. Když se vyšplháme na vrchol, zjišťujeme, že je již obsazen, a tak si nacházíme pěkné místo na kamenné poušti lehce pod ním. Zpucneme zbytek štrůdlu, čaje a je čas na řádný odpočinek. Soudě dle sliny, kterou si za nějaký čas otírám z tváře, jsem tuto pauzu vskutku nepodcenila. Slunce hřeje, mořská atmosféra nasáta, a tak se pomalu sbíráme k sestupu.

Jak tak kráčím z kopce dolů a pod nohama se mi kameny mění za měkčí větve, mech a listí, cítím radost, lehkost a klid. A jsem samozřejmě přesvědčená, že to nemá nic společnýho s 5μg, který na mě celou dobu vůbec nepůsobí. Loučíce se se sluncem pomalu sestupujeme zpátky do bílé tmy, až nás celá pohltí.

Ocitáme v magickém světě téhle bílé královny, která už nepůsobí tolik zle. Právě naopak. Vše teď je, jak má být. Jsme tak unešení, až na chvíli ztrácíme správnou cestu. Stopař ale brzy zbystří a my se vracíme do startovního bodu, kde nacházíme vůz a vracíme se domů, do Prahy, kterou již mezitím také pohltila bílá tma.