28.-30./03/2025 Další fotky zde

V pátek jsme vyrazili pozdě, tak nějak po pátkovsku. Nikdo jsme nepočítali s tím, že o to spíš do toho šlápnem způsobe, že urveme 10km. První zákon pivomechaniky říká, že je-li vůči tělesu v dosahu zdroj Holby, zvyšuje se kinetická energie tělesa směrem ke zdroji Holby.

Padla tma, přitlačila zima, sepli v nás trampské instinkty a tempo přitlačilo. Za romantického jiskření elektrických ohradníků jsme smutně mijeli zavřená bistra s nadějí – ba jistotou, vírou – že U Stiborů se Kulda musí stále koulet mezi pípou a kuchyní. Brodili jsme se ledovou vodou, zdolávali nečekané překážky, plicní zápal riskovali.

Barevná světla hospody U Stiborů z dáli laskavě vábila unavené údy a kypřila úsměv na tvářích zkřivených křečí pivem hnaného, zarputilého pochodu.

Jediná emoce narušující těšení se byla pochybnost – nemůže to být fata morgana? Snad z nějakého zvráceného vtipu zůstala světla rozsvícena, ale pípa je odražena?

Ne. Úleva. Hospodá uvítala nás náručí macechy, avšak se sladkým mlékem v hřmotných prsech. S láskou obalenou nechutí k práci, k něž máme vždy pochopení. Zatímco hospodský Kulda kroutil očima a bědoval, že mu zas do podniku choděj lidi, pohroužený místňák kontroval neuvěřitelně kovanou reklamu na všech 6 piv(!) na čepu a holedbal místní katův šleh. Pohádkám jsme podlehli a okusili nejednu dobrotu. Chválíme kaťák a dostáváme výhružku: “Tak to hlavně nikomu neřikejte, ještě by sem někdo pak chodil.”

U toho všeho však tísnila naše srdce vzpomínka na našeho statečného Náčelníka. Ten vyrazil o dvě hodiny později a musí nyní někde svádět úporný boj s tmou a zimou, boj vedený jeho gramlavými nožkami v ach tak těžkých kanadách. Nebyla to otázka pochybností – my věděli, že se ten chábr o sebe postará, ale bylo nám jej líto. Dostihne země zaslíbenou rozsvícené pivní chaloupky? Nebo usne ve svém žďáráku někde ve stráni pod kořenem, zahříván vlastní močí a žárem svého kotlíku?

S pokračujícím večerem množily se sentimenty naplňované opojným, sálavým teplem kamen: nešlo by třeba přespat přímo tady? Ale ne, musíme si najít své místo. Náčelník jistě někde spí na vršku nebo se vloupal do nějaké chaty. Padá rozhodnutí – v půl vyrazíme do nehostinné noci. Dvě minuty před půl Náčelník rozráží dveře a objednává rundu. Vidíme druha rádi a odkládáme tak odchod.

Jednou ale přijít musel. Stoupák v náručí tmy vede nás úbočím vrchu Nevada. Tam kde končí les, začíná louka, nehledíme kolem a rozbíjíme spěšně tábor, jež nám dodává dočasného klidu v duších.

Až ráno (dopoledne) druhého dne za zvuku pávů (ano, pávů) odhalilo imensní malebnost místa, kde jsme ulehli. Bohatá snídaně díky Barboře, které snad náležela by přezdívka Sváča, způsobila pocit jako bychom snídali na královském dvoře. Bezvadné nevadské úbočí – nevadilo ani, že jsme neviděli vrchol. Necháváme si jej na jindy – vzhledem k jeho výšce 420m.n.m. na něm bez hulení nemáme co dělat a to v tuto chvíli nikdo z ná s sebou nemá.

U Hadí řeky nabíráme cenné exempláře vrbového proutí a míříme směrem ke Kmínu. Na jeho předměstí zahybáme ještě ke švejkovu mlejnu, odkud se na nás směje krásná zlatá vrba z břehu rybníka, jež Stopaře, Lovce i Svačinku zlákal k okušení kousavě studené vody.

Krásně uzměni a zvědoměni, proutím obohaceni dopřáváme si rej Náměstí Jiřího z Poděbrad v Novém Knínu. U Štěpána kafíčko s proseccem, U Růžičků pivsonek. Štěpán od Mašků Stopařovi ještě říká, že naši osadu dávno zná a chodí tam s dětmi. Říkají ji důvěrně Obývák. T.O. se nám líbí a název zařazujeme do našeho repertoáru.

S žalem se loučíme s naším náčelníkem, jenž má zničené paty z nuceného pochodu a musí navíc za přepážku tvořit hodnoty národnímu podniku. Dnešní mládež málokdy ještě ctí pracovní morálku z předminulého století, podmanivé pochybné mravy doby dnešní odlákavají je od toho, co je důležité. Ne však náš náčelník, ten drží směr a za přepážkou, buzerován snědým slovenským buzerantem, je připraven i život položit za poslední doručenou zásilku.

Cesta nám ubíhá a v náručí Obýváku svařujeme 3 litry červeného s tím správným kořením. Svařák tvoří dokonalou přílohu k naší oblíbené četbě, která otevírá mysl i srdce – dobrodružství Billa Stína a Nasti Jitřenky.

Druhý den patří již sázení vrbového proutí. Úkol je to vděčný, ale s nejistým výsledkem – z loni přežily zdá se jen 3 pruty; nebo letos obrazí? Sváča se ujímá setí lesních bylinných záhonů, tzv. srnčího bufé. Spokojeni s vykonanou prací čeká nás již jen návrat do šedi velkoměsta, kam s sebou neseme si kus lesa.