18. 1. 2025 Ležky – Chýše

Už dlouho provozuju tuhle zvláštní pevnostní turistiku, moc kilometrů nenachodíš, za to se prodíráš mimo cesty, stoupáš do vysokejch strání a pak zase do údolí, zkrátka kopíruješ linii nehledě na terén. Mám vyzkoušený, že tak dvanáct km a máš toho plný kanady.

Vystupuju v Ležkách v devět ráno na zastávce a koukám, že si tu týpek postavil tarp a přespává… Frajer, je okolo nuly, všude námraza, vydržet tohle přes noc, to chce dobrou výbavu (nebo hodně myslivce). No nic, čeká mě toho hodně, takže žádný zdržovačky.

Objekty jsou krásný, do toho mráz nazdobil větve stromů a pravá pevnostní mlha, co chceš víc. Nebudu vám popisovat detaily, beton-nerdí kecy stejně nikoho nezajímají (a navíc tomu nerozumíte tak, jako já, hehe). Našlapuju místy s jemným strachem, zda nevyplaším nějaký to prasátko. Je to přeci jen putování mimo cesty a dost se prodírám houštinami, kde by nějakej ten kančí pelíšek mohl být.

Cílem dneška je objekt objekt 159/70a/A-160, je to nejvíc lomený řopík u nás, rozdíl mezi podlahami střeleckých místností je 200cm (!), uvnitř to prolízt je docela fuška. Ale je to miláček, musím u něj zůstat déle než u ostatních, vychutnat si ho.

Nad Žďárkem si na odpočívadle ohřívám skromný oběd a opouštím linii směr Chýše. Cestou trochu zakufruju (kterej blbec odbočí turistickou značku z asfaltky do pěšiny v houští, když vede stejným směrem?). Všude je ledovka jak hovado, takže než bys řekl šveps, tak jsem sebou praštil v plný polní. Ještě, že tu nikdo není, je to scéna jak z grotesky když se snažím dostat na nohy.

Přes vyhlídku (která je jistě nádherná, nebejt tý mlhy) se dostávám do Chýše a náruče místního zámeckého pivovaru. Smažák a lokál piva, to je zkrátka nádhera po tom dni v mrazu. Takže co, kolik si nechám ujet vlaků, než se mi bude chtít domů?

Jsem tu skoro sám, takže cítím, že se stávám terčem pohrdavých pohledů barmanek a jejich nenápadných diskuzí, po každé, když se dívají mým směrem…

Postupem času se restaurace plní párečky různých věků a já už si mezi nima připadám fakt blbě, jako počet randíček na tohle místo mě silně znervózňuje. Barvitě jsem své pocity z toho večera popsal ve svým cancáku, sem se to nehodí, takže až někdy osobně, jo?

Zaplaceno a vzhůru do tmy na nádraží…

Spokojeně klimbám v nočním motoráku směr Praha a je mi jasný, že se sem musím vrátit. Potkal jsem cestou hodně ohnišť, takže bych mohl vytáhnout ostatní do tohohle zapomenutýho koutu země a unudit je k smrti přednáškou o pevnostech, heh.