31.5.2025

Náčelník, Sváča, Stopař a dvě roztomilé psice Olga a Dulka vyrazili do Brd hledat traily, tvrze, výhledy, kusy vybuchlé munice a nakonec i své fyzické a psychické limity.

Po vyzvednutí strakáčky Dulky u starejch stopařojc jsme se vydali do Obecnice, odkud jsme se vydali hore obrázeckou cestou a již po několika km nám bylo jasné, že nás čeká den jako obrázek, a že možná dojde i na krátký rukávy. Po odbočení z asfaltu jsme začali směřovat po červené ke kamenným schodům vedoucím k požárnímu pásu, který obíhá celou bývalou dopadovou plochu (dále jen d. p.) Tok. Ještě pod schody prokázala Sváča svou nebývalou zručnost, když na pěšině rozsypala asi 4,9kg granulí určené pro naše čtyřnohé miláčky. My jsme si tedy zahráli na popelky a miláčci se ještě pod schodama občerstvili porcí vrchovatou, stejně tak smečka 5 “australáků”, kteří nám byli v patách. S posledním schodem mnozí odložili poslední svršky a pak jsme pokračovali rovnou do “zakázaného” pásma d. p., ošetřené pouze povrchovou asanací.

Šli jsme po trailu, který zde, stejně jako spoustu dalších, vybudoval a vyjezdil obecnický hrázný a legenda českého MTB DH/trailového ježdění a stavění Franta Mrázek. Borec, který kdysi vařil svoje vlastní rámy a nyní vám asi jako jediný zrepasuje vidlici za 300 korun českých. Po krátkém klesání mechovou pěšinkou do údoliny nádherné bezejmenné bystřiny jsme objevili zbytky granátu, o kterém mne kdysi Franta přesvědčoval, že je ještě z dob prvorepublikové. Toto tvrzení bylo mi však okamžitě vyvráceno stran vojenství absolutně nekompromisním Náčelníkem, takže mi zase jednou zůstaly pouze oči pro nádheru kolem.

V nejmenované bystřině jsme si užili trochu těch scvrklých údů a stopořených bradavek, ale místo nabízelo mimo otužileckých radovánek také malé ohniště a nekonečně měkký mechovotravní podklad, který přímo zval k ulehnutí. Když jsme doslintali, vydali jsme se opět vzhůru proti směru trailu a zatímco stromy vůkol se zmenšovali, náčelník začal pomalu nabírat ztrátu a postupně taky měnit barvu v obličeji. Ano, možná i na jiných místech, ale to jsme nemohli vědět a vidět, neboť jak správně tušíte, Náčelínk si maskáčové svršky nesundal, protože jsme přecijen byli v bývalém vojenském prostoru a to vyžaduje patřičný dresscode. Došli jsme nakonec všichni až na rozlehlá vřesoviště tocké planiny, odkud jsme byli odměněni dechberoucím výhledem od severu až na jihovýchod.

Na vrchu jsme se naobjedvali a poté začali pomalu klesat směrem k d. p. Jordán a místu zvanému Houpák. Cestou jsme narazili na skoroneviditelný bunkr, který ovšem naši věrní čmuchálkové vyčmuchali. Dovnitř se spolu s nimi odvážila pouze Sváča, zatímco my s Náčelníkem jsme se dohadovali o jaký typ bunkru asi šlo a k čemu asi sloužil. Kousek opodál zaujali nás zbytky sovětské munice, které přejmenovali jsme okamžitě na “Střelčí totem”. Heslo na něm mohlo by být: “Nejdřív mne rozbili a pak mne tu nechali samotnýho!”.

Na Houpáku nás mimo krásného výhledu čekala i náčelníkova velice poučná a poutavá přednáška o historii památného pěchotního srubu CE Jordán (tzv. “Benešáku”), který byl postaven jako úplně první svého druhu v tehdejším Československu. Pro neznalé, je to ten bunkr, který si zahrál například v Obecné Škole.

Potá začala pomalu, ale jistě přicházet moje velká, průvodcovská chvíle. Posilněn a ujištěn tím, že jsem zatím naše společenstvo přivedl až sem, rozhodl jsem se, že půjdeme vystopovat ony bájné zapíchané hlavice v březovém háječku na severozápadní straně d. p. Jordán. Abychom se nabili dalším optimismem, vzali jsme to nejprve přes pomník nebohého kpt. Petra Vašíčka, který během cvičení v roce 2003 zapíchl svou L159 asi o 800m vedle. Pokračovali jsme do kopce k pomníku tří pilotů vrtulníku MI-24, který zde zahynuli ještě o 11let dříve. Poté jsme to stočili cestou doprava, která nás zavedla doprostřed vřesoviště posetého různě velkými dírami plných vody po vybuchlých granátech a bůhví čem ještě. Pamatoval jsem si totiž z jedné časně-jarní projížďky s Frantou, že tady někde začíná zkratka po srnčí stezce, která vede přímo do onoho bájného březového háje.

Do háje jsme skutečně došli, ale bohužel jen do toho metaforického. Došli jsme do něj cestou plnou vysoké trávy, malých i velkých tůní, zrezlých šrapnelů a ostružin delších než penachym Dalibora Jandy. Byl to vskutku zážitek jak z dob Krále Šumavy, kdy zbytek našeho společenstva nedával skoro nic znát a i nadále bezmezně věřil v mé schopnosti a intuici. Ta mi ovšem, při podivně žbluňkavém pocitu v botách a při pohledu na potrhané nohy nás všech, začala našeptávat, že trasa, kde ujdeme za 15min 100m není úplně to, co jsem si maloval. Lidé trpěli, ale nejhůře, nejhůře na tom byly psice, které mají přecijen o trochu kratší nožky, i když jich mají dvakrát víc. Zkušená Dulka se držela statečně a snažila se najít aspoň trochu schůdnou a suchou cestu, ale půlroční Olga (ač pes z kdysi válkou zmítané Bosny) v jeden moment prostě zalehla a myslím, že kdyby měla ještě nějaký síly a na tlapce vedle sebe víc než 4 prsty, tak by mi i ten prostředníček ukázala.

Tož nastal čas na bílej kapesníček a co nejrychlejší “cestu” zpět na cestu. S Dulkou v čele a Olgou v náručí jsme začali stoupat směrem k vrchu Jordán a zkoušet pevnost našich kroků a nervů. Myslím, že kdyby našemu pochodu přihlížel nezúčastněný divák, myslel by si, že jdeme skutečným minovým polem.

Ale co si budeme, jako vždy jsme to zvládli se ctí (teda mimo tý mojí stopařský) a s touhle těžkou jsme tedy rozhodně vyrostli. Vyšlápli jsme na červenou pod Jordán, občerstvili sebe i psi a poté už z vesela na Houpák a zpět na d. p. Tok. Odtud jsme nádherným trailem bez bikerů a za stále sílícího deště mířili směrem k Vodní nádrži Obecnice a pak k autu.

Za mě krásný a dobrodružný výlet ve Středních Brdech.

Váš Stopár