26.-28./9 ’25 | všechny fotky tu

Sedíme v hospodě, máme se domluvit, co bude na VVV, ostatní se nezvládli urvat, nesou si svý břímě. Já jsem taky ztrvahen, unavenej z práce, ale náčelníkovi kdo ví proč pableskujou očíčka “Jsem si tak řikal, že bychom to zase mohli nějak ozvláštnit,” prohazuje Stepní Vlk v s naprostou nevinností v hlase, “napadlo mě, že bychom se mohli tak jako projít, akorát že v noci,” dodává s výrazem štěněte. Tak proč ne, to zní dobře!

Je den D. Tu samotu jsme se jaksepatří zkurvili hned od začátku. S náčelníkem na sebe narážíme v hospodě v Řevnici. Večeříme při svíčkách, zpoza rohu doléhají zvuky setkání základky po 30 letech. Laškovnost, nostalgie. Se stejnýma očima na mě zpoza smažáku kouká náčelník, jako by mě připravoval na to, že odteď,…odteď to má být celý jinak. “Dorazí vlastně Lucka, nebo má sračku?” ptá se najednou. Nevím, že by měla sračku, ani nic o sračce nepsala, ale psala, že nedorazí. Odkud to Vlk ví? Asi si psali… “Ne, nedorazí. Letos budem v oslabení.” “No joooo no,” vzdychne si s tou jiskrou v oku.

“Víš, tohle jsem chtěl udělat už dlouho,” říká, když šlapeme v přítmí do kopcí před Zrzavym pavíanem – místem srazu, “rezonujou ve mně všechny ty toulačky o samotě, po tmě…když je všechna moc má.” Odkud se vzal ten dovětek? Nevim, rozpačitě se uchechtnu a jdeme dál, vstříc teplu hospody.

U Zrzavýho paviána se už setkáváme s Batmanem a roztáčíme první pivka. Když se vracím ze záchoda, náčelník něco studuje, má to na sobě označení BioHazard. Tázavě se ho ptám; všimne si mě a dismisivně kroutí hlavou “ále znáš mě, jen zas nějaký pamflety ze studený války…” Hm, jasný. Mimo to se snažíme nedělat příliš velkej humbuk, protože si nás zasloužilí trampové s trojema houslema u vedlejšího stolu měří pohledem – bude s náma hra nebo nebude? Vždyť máme kytaru! Ve vzduchu je z toho takovej přetlak. Záhy nás zachraňují Stopař se Sváčou svým oděním v barvách sportu – jakmile se s nimi vítáme je, od vedlejšího stolu zaznívá finální verdikt: “aha, to jsou jen nějaký lufťáci.” Rozhodně lepší, než zase vysvětlovat, že my na ty kytary “hrajeme trochu jinak. jako že ne písničky, víte…”

Zábava opřená o průběžné myslivectvo a absenci večeře pokračuje jako vlečka co se utrhla z kopečka. Hospodská nás vyhání aktivně agresivním způsobem, který umí jen opruzelé vrchbarmanky. Většina z nás optuje pro alternativní styl chůze připomínající místy semi-kontrolovaný pád vpřed; takhle nějak se asi nimrodi vrací ze svých posedů, když jsou ouplně na mol.

První kopec nám dává vystřízlivění. Odporné. U altánku se snažíme nějak dohnat hladinku, ánžto mít kocovinu uprostřed noci zní jako zatraceně zlý nápad. Kolují placatky a Stopařova bujará historka kouzlí úsměvy. Kde se vzal tu se vzal saklík “hele, neni to keťák?” ptá se, s všedností výrazu náčelník. Stopař neodolá, šak ho znáte po pár pivech myslí na sjezdovky; je to zdatný lyžař. A jde se.

Vojta vypadá hůř a hůř. Dorážíme ke kostelu v Kytíně a ten kluk vypadá, že pojde. Horečka, studenej pot. “nechte mě tady, nechte mě tady a zachraňte se! NE NE, ROGERE! PALBA Z LEVA, SERŽANTE. Na vemte si náboje, všechno, já už to nedám” heká v horečnatých halucinacích náš nejzdatnější chodec a hází nám k nohoum tabák, houby a další zásoby z parkové lavičky, na které se to celé divadlo odehrává. Jsme zmatení, jen Stepní Vlk se lelkuje po okolí a chvíli mi přijde, že si snad…on si mne ruce?

Není to dlouho a pro Stopaře přilétá medevac helikoptéra americké pěchoty, s ním nastupuje krásná seržantka Cloaková a drží ho za ruku, zatímco se pilot Sergei ptá gruzínsko-češtinou, kam to bude. Nebo aspoň tak si to představuje v tu dobu Stopař; který vypadá, že vyráží na svůj poslední tramp. Přicházíme tak o dva kamarády. Nejen to, Sváče se mělo večer nabídnout členství a měla se poprvé účastnit voleb náčelníka.

Zbýváme čtyři a je sotva po půlnoci. To co nás čeká přištích osm hodin se dá přirovnat jen k pochodu smrti. Těla po chlastačce, v naprosté únavě úpí každá buňka. Nastavujeme větší a větší tempo, Batman jde jan mašina, aby ta bolest aspoň skončila dříve; ale po třetí hodině ranní nám každých 10 metrů připadá jako 50. Už ani nemluvíme.

“Kluci, já už nemůžu. Já to tady stočim,” ve Voznici tak přicházíme o dalšího kamaráda – Tichošlápek nasedá na první ranní autobus, náčelník se slastně rozvalí, jako by říkal ,teď už je vše jak má být’.

Docházíme tu otřesnou štreku a uleháme v křečích. Při pohledu na rej lesních vos kolem naší spíže batman pronáší, že to bude v pohodě. Je pobodán. Otéká. Trpí. O dalšího jsme přišli, tento víkend je masakr.

Postupně se připojují Vítek, Medy, Helča, Áďa a Kocourek. Víc hostí, než domácích. Očekávají slavnostno, mezitím my si sotva lížeme rány a oplakáváme padlé druhy. Večer i přesto ubíhá slibně a mě to dochází.

Nejsme usnášeníschopní. Nemůže proběhnout volba náčelníka! Žádní členové se de facto nedožili volby. S hrůzou to říkám Vlkovi. Ten se jen usmívá a medovým hlasem s úsměvem, který neznám; říká: “ano, to je správně, maličký můj rado. Ale to nevadí. To holt..” odmlčí se a povytáhne si kamaše nad pupajz “to budu prostě muset vládnout dál no. Víš tak jako,….nevim.” “Jako už na furt?” “Tak. Když jinak nedáš. Budeš se mnou, viď? Víš co se stane těm, kdo jsou proti mě, viď?” Nemám slov, jsem zmatený.
“To je stejně taková náhoda, já jsem si zrovna vzal takových pár doplňků k maskáčům…heh teď jsou takový nějaký příhodný.” Zatímco se Vlk ceremoniálně obléká do mundůru krutovládce, smiřuju se s tím, že není zbytí. Se slzami v očích provoláváme všichni svorně třikrát hurá!

Náčelník neotálí a staro-nová vláda musí jednat rychle. Nabízíme členství v osadní juntě Kvítkovi, Medymu a Jegorovi. Oslněni autoritou náčelníkovou přísahají věrnost. I jim třikrát hurá! Hned první úkol : přesunout truhlu, aby loajalisti minulého režimu nenašli cennosti osady.

Každá republika někdy skončí.

Ať žije admirál-generalissimo massimo náčelník Stepní Vlk ! Jenže v ráji je jedno, jaký je režim; tady je vždycky krásně. Jen u toho teď budem možná krapet víc hajlovat.

Nebe nad Mokrovraty barevně dolazuje změnu moci na T.O. Slepýši a my spěcháme na vlak.